Výlet - „Pohádka“ Lančov

Náš výlet jsme se, po zralé úvaze naší třídní, rozhodli strávit v rekreačním středisku Pohádka v Lančově. Zaplatili jsme něco přes šest set a v neděli 18. června v 7:30 jsme vyjeli vlakem směrem do Hrušovan nad Jevišovkou.

Den první
Ve vlaku jsme se rozesadili ve dvou vagónech-třída v jednom a učitelský dozor (naše třídní-prof. Mrtvá a prof. Homolková) ve druhém (myslím, že to bylo docela vyhovující). Po nedlouhé chvíli nás oslovil jistý asi šedesátiletý pán s otázkou, že když tam máme kytary, tak proč prý nehrajeme. No dobrá, starší je radno poslouchat, a tak vybalili Pawel a Gábina Blažková kytary. Gábina ještě musela asi sto padesáti lidem vysvětlit, že má kytaru „dvanáctistrunku“ a pak mohla začít produkce. Začínalo se s takovými těmi odrhovačkami, Nad stádem koní a tak dále a pak přišla Pawlova umělecká vložka-začal hrát Závišovky. Při Cukrářské se starý pán i jeho žena řezali smíchy a po chvíli poslouchání začali zpívat s náma „Cukráři, ty debile, naval laskominu… Nebo ti vykropím na držku močovinu…“ a neustále se chechtali. Pak přišel Nákup a při slovech „Zabalte mi prodavači piču umělou…“ pánovi trochu ztuhl úsměv, ale jeho žena se málem válela po zemi, jak se smála. Pawel pak ztuhnutí pánova úsměvu okomentoval tím, že měl asi podobný zážitek s podobnou umělou věcí. Pán s paní pak chtěli vystupovat, paní si ale zapomněla kabelku na sedadle. Katka Vachová ji zachránila se slovy: „A tohle si neberete?“, při kterých se opět nejbližší okolí válelo smíchy. Manželům jsme zamávali z okna a jeli dál.
V Hrušovanech nás třídní mírnými slovy upozornila, že máme na přestup dvě minuty a kdo se zdrží, tak na toho prostě kašle, ztráty do třiceti procent jsou prý povoleny. No ale přestup se povedl, odjeli jsme dalším vláčkem, ze kterého jsme posléze stejně přestoupili do dalšího minivlaku. Štastně jsme se tak dostali do Vranova, nebo spíš k Vranovu, protože jsme s překapením zjistili, že vlak nestavil přímo ve Vranově, jak to bývá zvykem ve slušných městech, ale kus od Vranova, v jakési řiti světa. Klouzavou cestu lesem, po zarostlé pěšince, s kopřivami na každém kroku a s těžkými batohy na zádech jsme se tak trochu vyfluslí dostavili do Vranova. Zde jsme museli čekat jen pouhé dvě hodiny než jel jediný autobus do Lančova, u kterého nebylo navíc jisté, že nás nabere. Po dvou hodinách, takřka ukousaní nudou, jsme se nacpali do autobusu, abychom ujeli jednu zastávku a opět se cpali ven. No ale konečně jsme byli v Lančově. Naprosto nevědouce, kterým směrem se vydat, jsme nazdařbůh vyrazili kamsi, kam nás zavedl mimořádný orientační smysl naší třídní. Když jsme potkali ceduli s nápisem POHÁDKA, překvapeně jsme shledali, že jdeme dokonce správným směrem. Po dalších asi třech kilometrech jakousi polní cestou nás začaly napadat naprosto neodůvodněné myšlenky, že jsme se ztratili či spíše zabloudili či spíše míříme někam do háje. Rozhodli jsme se ale vytrvat a náše úleva nebrala konce když se před námi zjevilo naše rekreační středisko.
Byli jsme umístěni do papundeklových chatek, které se při sebemenším (opravdu sebemenším) pohybu nebezpečně prohýbaly, ale aspoň tam byly postele a dalo se to zamknout… Pravdou však zůstává, že do jedné z našich chatek (čistě shodou okolností to byla moje a Lucčina) ubytovali majitelé jakéhosi pražáka, na kterého jsme museli patřičně dlouho čekat, až se uráčí vrátit z vycházky a milostivě se odstěhuje někam do prčic. Následovaly klasické úkony, jako je vybalování, převlékání ze zpocených věcí a tak dále a za čtvrt hodiny byl vyhlášen briefing, na kterého jsme se mimo jiné dozvěděli, že základním pilířem našeho výletu je kolektiv-všichni stmeleni v jednolitý celek budeme lépe uhlídatelní. Pokud bude někdo někam odcházet, musí nahlásit odchod-mateřská škola hadr. Naše nezměrné protesty byly vyslyšeny na nula procent a po tomto demokratickém rozhodnutí jsme se vydali (samozřejmě kolektivně) k bazénu. Když jsme se dostatečně vybazénili, šli jsme papat rizoto. Po večeři jsme šli chystat táborák, což znamená, že dřevo donesla třídní a my jsme jen tak bloumali lesem a sbírali klacíky. Za nasbírané klacíky jsme dostali sprda, že prý jestli toho bude tak málo, oheň dohoří tak v 9 hodin a my půjdeme spát. Spát jsme samozřejmě nijak zvlášť netoužili a tak jsme se přece jen vydali pro další dřevo. Paní profesorce, vytrénované zapalováním chemických kahanů, se povedlo zapálit táborák hned napoprvé a tak jsme seděli, zpívali a koukali do ohně. Ale po pár desítkách minut jsme zjistili neblahou přítomnost muchniček, které například mě poštípaly tak, že teď beru antibiotika a mám trochu silně napuchlou nohu. Pak o půlnoci nadešel čas spánku a tak jsme byli zahnáni do postelí.

Den druhý
Při snídani a pravidelném briefingu (spíš denní rozkaz řekla bych) jsme byli informováni o skutečnosti, že se naším dnešním cílem stává hrad Cornštejn. Kdosi nás po briefingu zpravil o tom, že z Cornštejnu uvidíme jen bránu, jelikož tam je, jako ve většině hradů, v pondělí zavřeno. No nevadí, nabalili jsme si do batohů pití a další potřebnosti a vyrazili. Už po těch pár kilometrech do Lančova jsme byli upocení a mírně znavení, ještě nás ale ani ve snu nenapadlo, že půjdeme další minimálně tři hodiny po asfaltové silnici, ve vedru jak na poušti s jediným cílem-vyfotit se u brány Cornštejna a jít tu štreku zpátky. Cestou zpátky už většina měla naprosto spálenou vrchní polovinu těla, byli jsme zpocení jak vrata od chlíva atd, nadávali jsme snad celou cestu, fakt tuhle vycházku mohla vymyslet jen naše třídní. Marek vyřvával romštinou „smrdí ti *****“ , někteří mumlali cosi o zrzavé ***** a jen tak tak jsme se drželi, opravdu bylo vedro že by člověk padl na hubu. Nevěříce, že se ještě někdy dostaneme do Pohádky jsme šli a někteří z nás už pomalu bláznili-pochod za zpěvu Skákal pes přes oves na melodii Tiché noci praktikovala například Alžběta… Nebo já a Katka Vachová jsme do úmoru zpívaly Hoří nám letadlo. No ale do Pohádky jsme se nakonec totálně zflusaní přece jen dostali, všichni natěšení až se konečně umyjí… A bylo nám řečeno, že prý se sprchy odemykají v 6 hodin, jinak že by nebyla voda na večer, to teda nasere. Tak jsme alespoň vletěli do bazénu, vzápětí začlo pršet a tak nás třídní zase rychle odvelela na souš, co kdyby do nás praštil blesk a byly ztráty víc než třicet procent... Poté jsme skoro celý zbytek odpoledne bloumali kolem chatek, váleli se po postelích v chatce Katky Vachové a Gábiny Benešové… Pak, když jsem se rozhodla, že mě moje pokousaná noha bolí víc, než je zdrávo, zašla jsem za třídní, která mi v podstatě řekla že z léků si přivezla jen septonex a kalcium, postříkala mi otok septonexem a věnovala mi tabletu kalcia a operace byla ukončena. Zajímalo by mě, co by dělala, kdyby měl někdo třeba střevní chřipku… Jestli by mu pošplíchala zadek septonexem a donutila ho vypít kalcium… No to je jedno.
Pak přišel světlý okamžik-třídní i profesorka Homolková se rozhodly odebrat se na vycházku k Vranovské přehradě. Tahle senzační zpráva se rozšířila rychlostí blesku a po odchodu se vytáhly uschované zásoby (pan J, pan V…) a rozpoutal se „meditační večírek“. Po večírku a návratu profesorek se konala večeře, podávaly se vybrané šunkafleky s okurkami. U stolů panovala velmi veselá nálada, někteří ani nemohli použít příbor jak byli veselí. Třeba konkrétně já a Katka V. s Gábinou Be.jsme překřtily jednu z okurek na Pluta a pak jsme se smály jak praštěné. Nojo, veselí se holt nedá zadržet…
Po večeři jsme v podstatě pokračovali v započatém programu, jen někteří se možná ještě víc odvázali, odvaz byl například v podobě „předkuřování“ a to všepohlavního-snad jen mezi dvěma klukama se předkuřovačky nepodávaly. Pak následovalo opět spaní.


Den třetí
Poslední den jsme vstávali se značnou nechutí, skoro všem hučelo v headce. Zblajzli jsme snídani, pak se pořádalo několik sportů, třeba ufec nebo volejbal, při kterém se „velmi přátelský a malý“ pitbullek patřící majitelům střediska rozhodl ze si zahraje taky a výsledkem byl prokousnutý míč… Pak jsme se opět naskládali do bazénu a bazénili se až do chvíle, kdy třídní řekla, že máme půl hoďky (má ráda slovíčko hoďka…) na to abychom se sbalili a připravili chatky do slušného stavu. Všichni (až na nás, kteří se radši balíme už ráno) začli třetí kosmickou rychlostí balit věci a pak jsme dostali (pro mě první poživatelné) jídlo-řízek s bramborama. Po obědě jsme zvedli kotvy, nahodili batohy a došli do Lančova, kde nás příjemný a milý autobusák po desetiminutovém hádání s naší třídní dovezl až k vlaku. Poté jsme se opět po jízdě asi osmdesáti vlaky dostali do Brna a výlet jsme zakončili oslavným křikem a hvízdotem.

Autor: Lenka Farkašová | Přidáno: 22. 06. 2006 - 16:39

Komentáře

Nový komentář